„„Tak celý život proměnil se v žaly;
Jen trýzně samo s sebou rozpadlé
Mé srdce bolné zvolna užíraly;
Ba zlaté naděje jen uzvadlé
Se květy na něm ještě upínaly.
Tu pusté prázdno vzešlo v duše lůně,
Že dosuď od té kruté rány stůně;
Ba zoufalosť mnou výhradně pak vládla,
Že mladosť má jak výkvět mrazem zvadla!
Oh! nevylíčitelný bol mnou třásl,
Až poslední svit naděje v něm shasl.