Na proudném Labi se loďka houpá Jak peruť labutí na vlnách; A šumná voda, ta vesla koupá Se víříc v odlesku v milých hrách.
A vůkolem utichly bouřivé hluky, Když noc se Lunou juž zastkvěla: Jen táhlé z dáli zavzněly zvuky, To píseň lodníkův veselá.
A v loďce kolíbavé rozložený Já slúchám zpěvům těm vzdáleným: A písně ty milé a bublání pěny Mým zachvěly srdcem vzníceným.
A touhy sladké a přece i divé Tu počaly v srdci mém vznikati, Že přemožen, v tísni té neskrotlivé Já k úlevě musil jsem zpívati:
Ó pluj, ty loďko, prchavým tokem Až v dalný, bouřlivý oceán, Bych nikdy více slzavým okem Svých strastí neuzřel truchlý stán!
Juž s Bohem buďte, modravé hory, Ve šťastnějších dobách milené; I bílé řeky voňavé bory, Mým žalům a pláčům spřízněné!
Mne jiný obzor v blankytné dáli Juž pojímá ve svůj valný klín, Kde ještě mé zpěvy nezalkaly V ten svitný, klenutý baldachýn.
Juž nový život z dálky mi kyne, Tož ve krásném rájův zatkvění, Kde všecka vzpomínka truchlá zhyne, A touhy se v skutečnosť promění.
I vám, kdys mému srdci přec milí, Vám s Bohem teď dávám naposled; Že k mým jste žalům souvěrni byli: Tu slzu vám roní můj vlhký hled.
I tobě, ty drahá vlasti má, Já převroucně žehnám daleký; Tvůj osud srdce mé dojímá, I když tě opustím na věky!
A ty, má milá, tu lásku svoji Zas jinému nakloň v milosti, Když zradila’s věrnou lásku moji, Jež pučela k tobě v outlosti!
Mé srdce ti žehná, ač krvácí spolu, A volá převroucně: „s Bohem buď!“ Snad dálka dá sladké úlevy bolu, Jenž dosuď mi sžírá raněnou hruď!
A teď chci juž v daleký oceán plouti, Tak smířen, se sladké naději vzdám; A na té věčné, vzdálené pouti Juž opuštěn popluji sám a sám.
Neb lásky a zdílnosti kojivé býti Tak zcela prost mezi svými tu dél: Rač v dáli chci v bolu a tesknotě žíti, Až usmrtí mne ten nezkrotný žel!...
Cookies on Poetry Cove