To kdy vidí oba syni
V lesku náhle vyhejčkaní:
Těžkou vinou výčitek tu
Královskou i sníží paní.
To vše mrav že zrodil vilný,
Jak jej pěstí při svém dvoru;
Kde ji sám i bídný pěvec
V mrzkém pokořit smí vzdoru!
A již v smutku ponořený
Hrad opustí s fanfárami;
Každý s královským se družstvem
Vlasti honí dědinami.
A když všecky promrhali
Poklady své v honu šumném:
Nevraží na sebe náhle
V sváru kletém, nerozumném.
A již vzplane o královskou
Moc boj krutý mezi nima,
Že se boj ten ve všech krajích
Jako zhoubný požár vznímá.
A tak rozervána sláva
Celé země v mrtvé kusy,
Že se mrzkosť činu toho
Nebesům až samým hnusí.
A tak v dobu tu se slunce
Černé noci v stíny skrylo,
By se za nezdárné děti
Královny své nehanbilo.