„A srdce mé co prostředník mých citů
A krás všech, v nichž se zářil ideál,
To vzplanulo teď ze všech tajných skrytů
V horoucí jeden zápal nenadál
Jsouc prava žití krásném na úsvitu!...
Já viděl teď, že bohyně mně zýve
V pranové světy, jež jsem neznal dříve;
Mé srdce dřív tak těsné, obmezené
Se volně vzklenulo, jak báň se klene
Nebeských kruhů věkověčnou dálí,
Jíž souhlasu dchne původ neustálý.