Jak dav cizích nápadníků
Vidí strastnou tuto změnu:
Oj! tu zrádně hned opouští
Slavenou dřív krásnou ženu.
A v těch zlatých, hlučných síních
Mrtvý klid se rázem hostí,
Že až v smutném tom pohledu
Mráz prorývá v chvění kosti.
Nikde hovor, nikde šumot,
Úsměvy mrou v každém pysku;
A jen pláče lkání slyšet
Ve šplouchání vodotrysků.
A ty zlaté písně jak by
V černé rakvi uzamčeny;
V každých prsou tlukou v srdce,
Od pěvce však nevypěny.
A to slunce plné lesky
Paprsků svých v síně sílá:
Darmo hledá radosť – ach! ta
Zvadlá v pokrov si ustýlá.
Královně to pak vidoucí
Srdce bolí k rozpuknutí –
Oko rmutem slzí kyne,
V růži úst lpí povzdychnutí.