„Ba v ní mně ve svém nejstkvělejším lesku
Se objevilo božské umění:
Neb zdálo se, že tamto na nebesku
Jsouc zrozena jen k země spasení
Sem slétla hojitelka tužeb, stesků;
Že nadchnuta životem věčných říší
Se snesla jen, by vznášela mne k výši;
Že výplyn krásné nesmrtedlnosti
Se chladné země k truchlým stínům hostí,
By mocně člověka tam věčně táhla,
Kam jinak duše nikdy nedosáhla.