A proudy slzí přes líce se valí,
Na jejichž bledosti jen sídlil žal...
Ten citů zdroj, tak dlouho osiřalý,
Se řinul volně z prsou dusných skal...
Zdá býť se slza přírody dar malý,
Však blažen, z kohožto kdy srdce plyne
Co ulehčení svaté, prajediné!
Jen ten ach! komuž zamrz’ v srdce hloubi,
S kohožto okem nikdy se nesnoubí,
Nešťasten jest a vše by hodlal dáti,
By zaplakal, že nemůž’ zaplakati!...