Kázala tak královna mu S královskou to v slovech pýchou – Každé slovo se jak dýka Topilo v hruď pěvci tichou.
To hlas nebyl, lahod kouzlem Jenž zdroj rozpoutával písní – A tak vydal v prsou jeho Ozvěnu všech trpkých tísní.
Již mu hněvem zraky vzplanou – Rázem varyta se chopí – A již smích a hlučný hovor, Šum a řev se v úmlk topí.
S upřenými ku královně Horoucími zážhy očí Udeřil on ve varyto A uprostřed síně kročí.
Mrtvý úmlk v ústech dřímá – A to písně zlato sbírá – Divoce pak jak zřec svatý S nadšením v čas příští zírá...
A již na rtech úsměv trpký S vrháním se snoubí hněvu: A když rozchvěn pěti počal, Hřměla hrozba v jeho zpěvu.
„Kdy’s byla jedna královna – Však velmi dávno tomu – Ta kralovala v říši své, Jen všeho dobra milovná,
Ku slávě svému domu. „A krásná byla jako den, Když skví se v jarním ránu, Že kouzlila vše vůkolí –
A kdo ji uzřel, štěstí ten Měl otevřenou bránu. „Když v dobách smutku klesala, Ji pěvec těchou kojil,
Ji písní zlatem zahrnul – A její duše plesala, Že žaly její zhojil! „Tak šťastna byla celá zem
Po dlouhá, dlouhá léta; Tu neblahá ta královna Zlým unešena rozmarem – Po blahu jejím veta!
„Neb po lesku jen toužila Již vášní neukojnou – A vypravila do světa, By skráň svou leskem zdobila,
Své syny na výbojnou! „Když přinesli jí lesku den: Tu pěvcem opovrhla! A pro tu pýchu mysli své,
Jak by ji pomát’ hustý sen, Jej v propasť žalu strhla! „Pak s syny slávou zpitými Se o vše rozdělila:
A za lesk dávno toužený Nevčasně dary zhoubnými Se synům odměnila! „Ti záviděť však počali
Si jeden hned druhému A nesváry až hnusnými Již zemi v žalosť ustlali – A konec lesku všemu!
„A královně to vidoucí Ach! srdce puklo žaly – A štěstí na zříceninách Jim klne kletbou horoucí
Ten pěvec osiřalý!“...
Cookies on Poetry Cove