Víc nerozněcuj rány moje
Svým sladkomluvným usměním!
Nadarmo vzbouzíš v srdci boje,
Jež sotva ztichly umdlením.
Juž svou tě zváti nelze mi;
Buď s Bohem tedy, dražená!
Jedině má’s ty písněmi,
Když pějí ňadra schvácená.
Když dlím blíž tebe zarmoucený,
Tou měkkou řečí nešvehol!
Neb tvého hlasu milé zvěny
Žalostný budí v srdci bol.
Ach! vše ta rozkoš zákynná,
Jež slastně vzkvítá z tvojich rtův,
Ta jedině mne vzpomíná
Na prchlé štěstí dávných dnův.
Snad spěšný čas dá mírných lékův
Puklému srdci v ňadrách mých;
Snad paměť zabude tvých vděkův
A směvův milokouzlivých!
Jen když se loučím s tebou dnes
S tím nevýslovným žalem svým:
Ať v zvuku rtův tvých nezní ples,
Ať úsměv nehraje rtem tvým!