„„Přijď zjitra!““ zašeptali její rtové
Tou krásnou řečí vlasti Tassovy,
A jakby styděli se v smělém slově,
Se nořili hloub v půvab nachový,
Tak dobudouce jenom krásy nové.
Jen ještě hled... pak ruky pokynutí...
Kratinký pozdrav... sladké povzdychnutí,
A dívka zmizí zůstavíc mne v touze!
Já pořád vidím obraz její pouze,
A jda sním o ní, vidím její tahy,
Noc vítám, bych zas o ní měl sen blahý.