A když dozněl hlahol fanfár,
Přípitků šum, řinkot číší;
Když se královně zrak leskne,
Ňadra výhní mocnou dýší:
Oči tu po síni vodí,
Ježto v světel tone blesku –
A je staví u sloupu tam
Znořeného v Luny lesku.
O něj opřen v dumách hledí,
Jak by v jiných meškal světech,
Pěvec bledý, u nohou pak
Varyto má stláno v květech.
A když královna ho zhlédne,
Tu jí mocněj oko vzplane,
Mocněji tu ňadra dýší,
Jak by v hloubích rozkochané.
A již k pěvci hlas se nese:
„Aj ty pěvče, proč se stavíš
Od našeho trůnu v úkryt?
Proč mou slavnosť mlčky slavíš?
„Zapěj píseň zlatokřídlou
O mém štěstí, o mé pýše!
Ať se v síni zlaté zpěv tvůj
Líbá s řinčením mé číše!“...