Jen jednou ještě tebe, děvo, zříti
Po dlouhém, dlouhém tobě vzdálení,
A vše ti říci, co mé srdce cítí
Ach! v neuhaslém dosuď plameni:
A jednou ještě slyšeť řeči sladké,
V nichž’s duši mou tak slastně kouzlila:
Kéž požiť osud dá té doby krátké,
By láska zas čas první slavila!
Ty’s nyní vzdálena – ty neznáš boje,
V nichž puklé srdce darmo krvácí;
Ty neznáš vzniklé opět nepokoje,
Když touhá má se k tobě obrací;
Když v hlubém nitru tiché vzpomínání
V divý se výbuch bolu promění,
A slzy horké v náhlém vynikání
Přes líce kanou v travném proudění.
Ó že je lehkou neutíráš rukou,
Jak ony v první lásce splynulé,
Když srdce ještě opuštěnce mukou
Netknuté žilo v slastech ztonulé!
Ó že je květným rtem víc nezulíbáš,
Rač sama plačíc milým oukradkem,
Že bouřné srdce sladce nekolíbáš
Na ňader svých pohybu přesladkém!
Proč rukou třesnou kadeř rozpuštěnou
S dumného čela nehladíš mi víc?
Proč v oko nezříš slastí rozvířenou,
By’s uhádla vše přání vyplníc?
Nadarmo čekám na pěstoty něžné,
Nadarmo volám tvého jmena čar –
A spěšně mizí časův vlny běžné,
Sám v mladosti své žiji v srdci – stár!...