„Marino!“ zvolá Vladimír tu rázem
A přistoupí k ní blíže pojednou.
Marina vzhlédne, pustíc knihu na zem,
A sladkým žasem líce pozblednou,
Neb trne chvílku reka nad obrazem.
On bled hned pojme něžnou ručku její
A cítí, že se malé prsty chvějí;
On líbá ruku sladce ponechanou
A prosí řečí sotva urovnanou,
By vyslechla ho. Co však jí chtěl říci,
To zmátlo roznícení vzrůstající.