Sám s sebou rozestálý i svět celý
Jen krytý viděl truchlým závojem...
Ten života a slastí tepot vřelý,
Ten v jeho srdci zhynul odbojem,
Anť proudy citů vzporem krvácely.
Svět nitra zvrh’ se rázem v stranu jinou,
Kde bolesti a hoře jenom kynou;
Kde zívá říše divá lhostejnosti,
Z níž vane žas a zhouba blaženosti;
Kde ducha jímá zážeh v divém plání,
A kde se rozum v šílenosti hraní.