Tu obejde ho jakés rozčilení,
To smíšenina divná žalosti
A bolu nesmírného v divém chvění,
Jež dušenou se nítí žádostí
A týrá srdce tužeb ve plameni.
Má, smí a může druha svého štěstí,
Jež sotva počalo zas skrovně kvěsti,
Snad úmyslně kaliť vášní svojí?
Má vzbudiť zášť v něm, jež se nevyhojí?
Má v srdce zmdlelé tolikerou mukou
Teď zradně sáhnouť vražednou snad rukou?