A tak stín se na stín klade
V jeho srdce tklivou hloubi –
Až se trpkých citů mračno
S celým nitrem jeho snoubí.
Myšlénka tu s myšlénkou se
Ve vír pochyb černých spřádá:
Že mu ona zamlčela,
Jak zas lesku dne si žádá!
A jak vypravila syny,
By se v hávu slunce skvěla,
Slasť, dne přiodiť ji jasem,
Tu že jemu odepřela.
Žár bolesti vzňal se v ňadrech –
Spatřil se již opuštěna:
Avšak s bolem i hněv rostl,
Nevěrna že krásná žena.
A tu pýcha v srdce tluče,
Chorá prsa mocně vzdýmá –
Nevěděl, co v lásky lůžku
V těžkém pouspání dřímá.
On, jenž obemknul ji láskou,
Blaho snes’ jí v noci černé,
V době žalu, v době smrti –
Odstrčen že od nevěrné?...
Ontě pěvec chudý – nemá
Leč lesk varyta a k tomu
Zlato písní rozechvělých:
V písních však též – slovo hromu!