Však zří-li Černického ve tvář tichou,
V níž žal a smutek utajený tkví,
V níž trpělivosť vpsala naděj tichou
Ve budoucnosti sladké blaženství;
A spolu výraz vzniklý srdce pýchou,
Že vítězem on v boji vášní svojích,
Jež dotlívají v prachnivících znojích;
Když viděl jeho úsměv plný míru
A v zraku celou duši zvavou k smíru;
Když sladkým hlasem těchu v srdce řinul:
Tu vše zášť a hněv všecek se ho minul.