„Můj strýc se zlobí, že vím, že je hloupý,
A že to také zrovna do očí
Mu povídám, a že též neodkoupí,
Co moudrosť komu navždy odročí.
Jak často pravím, že je skrblík skoupý!...
Však s pravdou člověk nikam nedojede;
A tak se mi též u tetky zle vede.
Onehdy jsem jí s úklonami pravil,
Že bych ji rád nějakým článkem slavil,
Jen kdyby nebyla na stará léta
Až k smíchu samolibá prakoketta!