Vyšínský mnohem řidčeji teď vídá
Přítele svého milou podobu.
Pohroužen v sebe, s sebou řeči střídá,
Svou duši klade srdce do hrobu,
Kde nenávisť jen zbytek citů hlídá.
Teď teprv cítí, že mu všecko vzato,
Že štěstí jeho s bujného pně sťato;
V svém druhu zponenáhla osud vidí,
Jenž ku zkáze jen život jeho řídí,
A klne světu, sobě, Jaroslavu,
Svolává zhoubu na svou bídnou hlavu!