Tu v síň vkročí ve sloupovou
Královna se svými syny –
Úsměv mešká na rtech, milosť
Taje srdce ze hlubiny.
A tu rukou lunosvitnou
Hostům přelaskavě kyne –
A již hlučné u zábavě
Žert a úsměv nespočine.
O rekovných činech hlásá
Výmluvnosť již synů sladce:
Jimiž z krajů šedé báje
Lesk dne navrátili matce.
A tu divná vzešla hádka,
Víc že konal každý z obou;
Tenť i onen matku drahou
Větší zahrnoval zdobou.
Aj tu královna se zvedne,
A již tichne hovor hlučný;
Vzplane oko krásné ženě,
Jak zvon zavzní hlas jí zvučný:
„Ustaňte v té divné hádce,
Vždyť jste moje děti oba.
Za to, co jste pro mne snesli,
Odměnu dá lásky doba.
„Vězte všickni, drazí moji,
Z lásky, z vděku že k těm činům –
Já své statky a svou slávu
Daruji dnes drahým synům!
„Se mnou pak ať oni vládnou,
Lesk můj ať je v háv svůj šatí –
Moje hvězdy, moje slunce
Život jich ať věčně zlatí!“...
A tu všecko v odmlčení
Trvá těmi nade slovy;
Matka však svých synů ráda
V náruči si milé hoví.
Pak již zvedne zlatou číši
S vína zlatem a již zvolá:
„Ať mým synům slunce štěstí
V celý život zaplápolá“...
A tu vzejde hlahol fanfár,
Vše se k synům s číší hrne –
Přípitek zní za přípitkem,
Až strop zlaté síně trne.