„Nuž, konečně jste přišel,“ dáma praví
A upře naň ten svůj zrak poutavý;
„Juž vzpomínala jsem, co Vás asi baví,
Že Vás k nám nevede krok váhavý?“
K té sladké řeči povzdech mile lkavý
Se vyvinul z těch ňader milodyšných
A zmírnil chladný výraz v očích pyšných.
„„Já netroufal... Váš manžel, vzáctná paní...““
„Můj manžel?... O tom nemám ani zdání!“
„„Což nejste vdána?““... „Nejsem!“ „„Pro bůh věčný!
Můj hrůzný bol byl tedy prazbytečný?