„Tu zvuky umlkly... já kročil blíže;
Však v téže chvíli dívka zmizela...
Skrz rosných, vonných květův sladké mříže
Jen „dobrou noc“ má ústa zachvěla
Jejího sluchu dotknouce se ztíže.
Však na prahu se dívka zastavila,
Svou hlavinku přes taras naklonila;
Můj zrak se shloubil v její oko snivé,
Tak zářící, tak směvné, roztouživé,
Že dlouhou chvíli v záchvatu jsme dleli,
A že tak dlíme, prosto zapomněli.