A se slzami v oku na ni zírá
A s rostoucí jen stále starostí
Sám Orlovský, a krutá bolesť svírá
Mu měkké srdce v tklivé žalosti...
On zanevřel i sám na Vladimíra,
Že lehkovážně uvrh’ ve bolesti
Lidušku zmařiv mladé její štěstí.
A přece doufal, každý den se tázal,
Zda na Vyšínku z Prahy pán co zkázal:
Však starý správce vždy mu odpovídá,
Že letos pána venku neuhlídá...