Neb její choť byl vyšel přede chvílí,
Jak doslech’ s velkou radostí náš rek.
Že Marina je sama: to mu milý
Byl pokyn osudu. Pln vzpomínek,
Jež všecky vzpory náhle přehlušily,
Juž vstoupil s srdcem bouřně tepajícím.
Síň byla prázdna... Hlasem šveholícím
Z komnaty druhé k němu píseň zněla,
A zdálo se, že sladká touha chvěla
V každinkém zvuku kradoucím-se k němu
Tak bráníc jeho kroku zrychlenému.