Když v měkké náruči’s mne kolíbala Mou celou duší v lásce objatá: Když ústa žhavá rty mé celovala To vzájmu ke mně ohněm rozňatá:
Tu v oku temném city své jsem čítal A na celý jsem zapomenul svět; Vždyť nebem plným byl mi ten tvůj hled, Jenž shloubiti se v slastí vír mě vítal.
A tvých polibkův roznícené chvění, Ký plamen rozežehlo v prsou mých! Jakým se ruchem duch můj v zachvácení Vynášel v říše světův blažených!
Mé divé touhy ztichly ve tvém dechu, A v sladké nytí duši stopily; V milostné lnutí bol můj rozlily Ve slzách vroucích, v úlevném i vzdechu.
Ó že v tvých rukou nemohl jsem sníti Ten překrásný sen lásky na věky! Žel! že mi bylo, zas se probuditi, Bych v pláči s světem vodil nářeky!
Ty’s porušila slib svůj volně daný, Ty’s zklamala mou lásku planoucí, A v úsměv dala slzy kanoucí, Jež zalívaly ráj můj zčarovaný!...
Ať běžný čas můj obraz z duše tvojí Navěčně shloubí v zapomínky stín, Ať květné štěstí tvoje touhy skojí, A v skutečnosť se změní přání kyn:
Přec jedno bolné v duši uspomnění Tvou slasť plynoucí bezděk zakalí, A srdce tvé až k slzám rozžalí, Že’s blaho mé uvrhla v porušení.
Ach! celý svět rozhořčen lásky ztrátou, A ducha život jí jest zvrácený; Bolestí nikým – nikým nepojatou Je schromen jeho vzlet kdys plamenný.
A srdce drahé věno: vřelé city, Ty mrazem smrtným tlejí v umdlení, V němž zárod záhuby a umření Se tají v nitra mého hloubi skrytý.
Když slasť se lásky ke mně usmívala, Tu nemoh’ jsem ji všecku pojmouti, A v rozkoši té duše zanikala Hrozíc se sama s sebou minouti:
Ó kéž i bídu zapomene svoji, Již neosmělí se těď ani sníť: Sic všecken pozůstalý ještě cit Ten nevýslovný bol umrtví v boji...
Cookies on Poetry Cove