Vyšínský odkvapil... A věčnosť dlouhou
Za toho ztrávil dne!... Když nad Prahou
Se večer chýlil halíc vše v tmu pouhou:
Ta utrmácen vášní neblahou
A rozrušen přec nevýslovnou touhou
Uzavřel v plný proud se uvrhnouti
Své lásky rozkoše, v ní zahynouti!...
A unutkav se – poklid zevně stroje –
K obydlí Mariny ved’ kroky svoje.
Tu dozví se, že krásná cizí dáma
Je právě doma náhodou teď sama.