A kde dříve černé flory –
Svědci žalu – v noci vlály:
Co v hrad zavítali syni,
Prapory v dne lesku stály.
A ty zlatohvězdné síně
Potopeny v rána rdění;
Leskem svým až jasnost denní
Zastiňují v zaplavení.
A když královna v ty síně
Vkročí v lesku neskonalém:
Radosti zář sladká plane
Z očí opuštěných žalem...
A tu vše své zraky klopí:
Neb to s nebe slunce slétlo –
V jejích vlasech v rosy perlách
Diadému plálo světlo.
Zora v líci stele lůžko,
Úsměv jitra na rtech taje,
A z paprskův slunečních jí
Světloháv kol ramen vlaje.
A když kráčí zrosenými
Háji růží v ranním chladu:
Tu vše květy nového již
Slunce velebily vnadu.