„Tu zvuk se chvěje jako bolnou touhou,
Když láska v srdci pěstí slasť a žal;
Pak rozplyne se zvěnou táhlou, dlouhou
Svůj život vydchna v sivomodrou dál;
A sotva znikne umdleností pouhou:
Juž opět jeví sladký život zněním,
Jakby snad umřev stal se duchův pěním;
Teď žaluje, teď v harmoniji stane,
Zas počne lkáti, jak vzdech lásky vane,
Až v silný akkord všecku svou moc slije
A umlkne – co srdce harmonije.