A ještě stojí, zdrvělý zrak zírá
V tu dálku bez konce, v to prázdné nic,
Jež v pustě myšlének se otevírá.
„„Nuž rozhodni se! Buďto nikdy víc
Marinu nespatříš, buď moje víra
V to naše přátelství se rázem shroutí!
Ty půjdeš?““ „Ano!“ „„Srdce mé se rmoutí
A bolem krvácí! Leč budiž tedy!
Ty’s byl mým přítelem dnes naposledy!
Ten bujný kmen své k tobě náklonnosti
Ze srdce vyrvu do vši budoucnosti!...““