Aj! co pěvce ruka vřelá
Rázem sklouzla s šíje ženy?
On jak z lásky krásných dum se
Vzchopil náhle probuzený.
Ňader vroucích opustil on
Ach! ty sladké, sladké žáry –
Od břehů neb modré řeky
Slyšet hlučné sem fanfáry.
A ve věnci černých věží
Táhlé zvuky snivě bloudí,
V ozvěnách pak dvakrát, třikrát
Z sebe nové zvuky loudí.
„Co to?“ – rty se pěvce chvějí.
„Hudbu neznám takých zvuků!“
A již opět dlouhých fanfár
Zvuky podaly si ruku.
„„Což se bolestně snad ostny
Tknula hudba duše tvojí?
Z výpravy aj! z dálných krajů
Synové se vrací moji!““...
Slova tato jako chladná
Ocel v prsa pěvce vjela –
Nevěděl proč – ale ňadra
Jeho mžikem zabolela.