„Po břehu květném hučivého Arna
Pohlouben v sladkém citův rozchvění
Tu kráčím dále – v srdci touha žárná
Po drahé vlasti v mírném vznícení
Se budí a též mnohá naděj marná.
Svým duchem měřím sivé dálky v blesku
Sně v miložalném po drahých svých stesku,
Vzdán pocitu, jenž s trpkostí se mísí,
Jejž chlapec hravý cítíval jsem kdysi,
Jenž neznámý a těsnivý a jemný
Se zdál mi býti štěstí věštec temný.