A hořem tříben Černický se vrátil
K umění svého pravé podstatě;
A vše, co cítil, vše co v žití ztratil,
Procítiv po druhé to v záchvatě
V podobu krásy ohněm barev šatil.
Jeť drahá koupě to, když srdcem vlastním
A životem se platiť musí šťastným,
By dosáhlo se, po čem srdce práhne,
A čeho ztrátou štěstí jen dosáhne!!
Tak Jaroslav měl Uměn krásnou zdobu,
Když štěstí vložil do temného hrobu.