XVIII.

„Ne vždy blaha záře moje Lože sladce vystýlala; Po dnech krásných, sluncejasných Noc mne v stíny obepjala.

„Ta má krása, jejíž věnce Báje na mou hlavu svila: Se všech světa dálných konců Záletníků přivábila.

„Aj to bylo šumu, lesku V těchto síních hvězdozlatých – A to bylo radovánek, Směvů sladkých, zraků vzňatých.

„A já ze všech vyvolila Jednoho jsem bohatýra, Jehož domov byl v mé říši A v němž žila moje víra.

A on slávu mojí říše Po veškerém roznes’ světě: Jeho jmeno ověnčené Ve hvězd písmě věčně květe.

„A mým vlastem po dlouhých on Zmatcích přines’ řádů vínek; On si ustlal v srdcích stánek Nejvroucnějších upomínek.

„A když zradou smrti rána Schvátila jej v lůno hrobu: S královnou se všecka země Zahalila v smutku zdobu.

„Avšak ještě jedna hvězda Zastkvěla se po mém boku: Byl to statný míru chránce, Svět spěl k němu, ku proroku.

„Tenkrát slávy stromy v květech Nejbujnějších byly vzňaty – Neb on vlastních dětí rozpor Krvavý v smír svedl zlatý.

„A když drahé jeho tělo K černé hrobce v slzách nesli, Tu mých vlastí nejskvělejší Naděje s ním ve hrob klesly.

„Jakoby se chvílí šťastných Propadnuly zlaté ráje: Bouře jen a krve proudy Ve svaté se draly háje.

„Z luhů květných štěstí úsměv, Míru sladká palma mizí: Neb má, nesmrtelná krása Vábí záletníky cizí.

„Po neblahé náruči mé Chtivé jejich srdce hoří, Ve vražedných až i bojích V rozvaliny nivy boří.

„A bych zlatou ratolestí Míru zastínila zmatky: Po silné jsem práhla páži, V níž by květl úkoj sladký.

„A tak v náruč vyvolence Z cizích světů žena padla: Avšak od té chvíle záře Všeho štěstí náhle vadla.

„Neb tak prolomen kruh báje, Jejížto jsem dítkem byla – Tajemných mne mocí ruka Od té chvíle nechránila.

„Růžný zásvit blažených dnů Sladký úsměv svůj v noc znořil – Neblahou mne krásnou ženu Královnu to noci stvořil.

„A tak bájí dlouhé věky V žalu slzách trávila jsem, Až, co ztratila jsem láskou, Láskou opět nabyla jsem!“...