Však nikoli ta chladná, stkvělá krása
Svým leskem věnčí Ludmilinu tvář:
Je nejvíc zrak to, z něhož lásky spása
Tak zázračnou a milou sílá zář,
Že srdce rázem tajnou slastí zjásá.
Je libosť sladké postavy to celé,
Co poutá; každé hnutí, touhy vřelé
Budíc, je prozrazuje, a zvuk řeči
O přízni slavíkově mile svědčí,
Neb taký výraz chvěje tónem slova,
Že z něho prosvitá cit, touha znova.