A čím dál se na ni dívá,
Tím víc poután jejím zjevem:
Jako duše naladěna
Sladkým táhne za nápěvem.
A čím dál se na ni dívá.
Jak by smysly blud jal milý:
Nové a vždy větší vděky
Z těch, v nichž květe, vyklíčily.
„Věčně krásna, to tvůj úděl
A taj ten, jímž kouzlíš duši!
O rci, kdy jsi původ vzala,
Jejž jen v šeru duše tuší?“
Královně tu úsměv lítne
Po líci tom duhosvitném –
A lesk něhy nevýslovné
Kmitne v oku ve blankytném.
„Jsemť já děckem doby zlaté,
Kde vše dýše v růží ráji;
Na zemi kde samo nebe
Ustlalo věk sladkých bájí.
„A ty stromy, keře, kvítka
Jako lidé měly sebe;
Slavíkem vše srdce bylo,
Každá duše – blankyt nebe.
„Myšlenky jak hvězdy květly,
Každý tvor se v blahu nořil;
A druh druha hrubou mocí
Nikdy v zkáze nepokořil.
„V nejsladší jsem chvíli dob těch
K životu se probudila –
A co tuší duše tvoje,
To mi sudba usoudila.
„V říši své vše blahem kojím;
Každým jarem věk můj mladne;
A co vděků na mně pučí,
Časem žádný neuvadne.
„Avšak v bájí knize psáno,
Že jsem potuď prosta smrti,
Dokuď srdce mého kalich
Nesmírný žal nerozdrtí.“