Tak ruka, jež mu přítel jeho dává,
Ta béře víc, než srdce může snésť;
To přímé slovo, jež v rtech jeho hrává,
Ve každém zvuku sterou dýkou jest;
Ta sladká ňadra, milá, sdílná, pravá,
Na nichž tak často v přízni odpočíval
A svoje tužby příteli vylíval:
Ta ňadra chovají žár mírutravný,
Jímž nítí v něm se zas bol neunavný,
Že též ten obraz v hloubi jich se skrývá,
Jejž sám co svátost z plna srdce vzývá.