Však Zvolský právě poznal Vyšínského,
Když v největším byl tehdy zármutku.
Tu nezlíbil se mu ten život jeho
Bez pevné snahy, všeho bez skutku;
On viděl člověka v něm blouznivého,
Jenž pro minulosť budoucnosť si kazí
A v přítomnosti cíle nedochází;
Jenž pro samý cit k skutku nedospívá,
Pochybou světy, jež si tvoří, zrývá;
Jenž dob svých neštěstí v svých prsou hostí,
Však z nich vším zoufalstvím se nevyprostí.