Tu mocněji se tajná láska proudí,
Již potlačil v svém srdci ztrápeném,
A touhy k sladké naději se loudí
A nítí žádosť v přání vzbuzeném,
S nímž láska k příteli se mužně soudí.
„Já ještě jednou jenom viděť musím
Svou Marinu; pak spíše výheň zdusím,
Jež hrozí srdci mému rozpuknutím!
Pak city bouřné v mrtvý pokoj vnutím,
Pak navrátím se z toho tužeb víru
V tu Ludmilinu náruč, plnou míru!“