Ve svém lesku lunojasném
Královna na hradu trůní –
Žhoucí láska její k pěvci
Květe srdce na výsluní.
A když na ni oko jeho
Odpočine v hledu touhy:
Jak tu krásna byla ona,
Nevyzpívá zpěv i dlouhý.
Tajuplných kouzel náruč
V zář ji růžnou kolíbala;
Půl své krásy jak by od nás
A půl z říše bájí brala.
Zlatohlavem průsvitným jak
Blankyt nebes spjata šíje;
Na hlavě se diadém hvězd
Z diamantů v lesku kryje.
A těch vlasů černá kadeř
V sladké touze v ňadra padá;
K žhoucímu tam políbení
V liljí lůže vábí vnada.
A ta tvář a oko, ústa:
Zrcadlo to nebes vděků;
To vše dnešní krása není,
To květ dávných zlatých věků.