Ó kéž mi dáno, umříť smrtí onou,
Jíž přešel v říše rájův tušených
Ten, ježto, váben slastí blahosklonnou,
Vypustil duši v zvucích milených,
Poslední světiv touhu neúhonnou
Polibkem jména, jež mu žitím bylo!...
Smrť taková, když srdce vycítilo,
Vší trpkosti tu rázem musí zbýti
A srdce v smrti nesmrtelnosť cítí:
Kdys záviděl jsem tobě tvoje tísně,
Teď tvoji smrť, Petrarko, a tvé písně!...7)