„Jen jeden hled a ruky sněhobílé
Tak sladké, vřelé, jemné tisknutí,
A loďka lehká ve hbitosti čilé
Mne unášela z lásky zákoutí.
Já ploval rozkoší... těch vlnek spíle,
Ten šumot vesel, ten zpěv gondolírů
Mne nevytrhl mých snů sladkých z víru;
Já v myšlénkách jsem ještě k prsoum děvu
Tisk’ v vroucím zápalu a jejích směvů
Ten půvab líbal, slúchal šepotání,
Jež tajný smysl sluchu neubrání.