A tak růžovými sady
A cypřiší temným borem.
Kam jej dříve láska zvala,
Kráčí zmořen sterým vzporem.
A tu noha jeho stane –
Před ním síň se rozevírá;
Kde dřív lesk a zlata záře,
Ach! co tam teď oko zírá?
Síň, jež hvězd se baldachýnem
V svůdné malbě k výši pnula,
K nebesům již sloupy nesou,
V černých suknech teď se snula.
Valnými se schody k síni
Pěvec s varytem potácí –
Na práhu div zlatém srdce
V pohledu tom nezkrvácí.
Aj! tu leží krásná žena
V loži černém z aksamitu;
Černé koberce jsou kolem,
Černější vše v Luny svitu.
Na hlavě má věnce z růží,
V květech leží pohrobena –
V bledé tváři poslední je
slza v důlku zachycena...
A tak v síni v květech lože
Úmrtní jí uchystali,
Nejsladší kde štěstí všeho
Úsměvy jí vykvétaly.
A to v síni nejskvostnější,
Kde vždy plálo moře světla,
Z nížto v krásné sady vidět,
Kde ach! její láska květla!...