„Nuž, miluješ mne?“ dívku k sobě tulí
Vyšínský vroucně, se jí tázaje,
A prsa jeho pod tou tíží pnuly
Se sladce mu, anť jako do ráje
Teď zraky jeho v oči její lnuly.
„„Jak život svůj!““ hned dívka odpoví mu,
Své srdce svěříc retu hořícímu.
„„Jak svoje žití, milý, zlatý, drahý!
Ty’s nade vše mi dražší!... Život blahý
Mně vzešel tebou v sladké přítomnosti,
A mysliť nechci o vší budoucnosti!““...