„I co to za nápad?!...“ Vyšínský zvolá;
„Delargi, pozbyl’s přímo rozumu?“
„„O blahý!““ Delarge dí, zrak zaplápolá
A ústa hrají v trpkém směvu mu.
„„O blahý ten, kdo aspoň ještě zpola
Svůj život miluje a v něm se kochá!...
Však já jsem sama sebe bídná socha,
Víc necítím, co může podať radosť;
Za snah a bádání má prchla mladosť,
A teď jsem se vším u prázdného cíle,
A za to zoufám z pouhé dlouhé chvíle!