„A z dáli zaznívalo milé lkání,
Jímž slavík pěje tiché lásky bol;
A mísilo se v tajemné šumání,
Jímž plnil Arno v spánek kleslý dol;
A teplým vzduchem táhlo sladké vání,
Jak nebeského míru svaté věsti...
Bylať to doba, ježto lásku pěstí,
V níž slovo volněj z těsna srdce plyne,
Jež vroucněj vře, když družku k sobě vine;
Kde celování nahradí řeč marnou,
Kde vzdech jen jeví touhy pramoc žárnou!...