Též otce svého nazýval vždy táta,
Když v jeho náruči se batolil;
A když se zastkvěla mu dráha zlatá:
Tu sobě přece slavně uvolil –
To řídká věc, však přece pravda svatá –
Tou řečí mluviť, jíž se v táčkách učil.
Však později se přece darmo mučil,
By udržel se v plné rovnováze
S kollegy svými v stověžaté Praze,
Když na venek se dostal za písaře,
Kde není pořádného slabikáře.