A jak má srdce nejvýš zoufající
V svém žalu na žito snad mysliti?
A pšenicí se básník milující
Ni k jedné ódě nikdy nevznítí!
Snad prajedině ječmen vzcházející
By nadchnouti moh’ pěvce nadaného,
By opěl sílu piva Plzeňského!
Však žito, pšenice?... Zde všecka mizí
Každému půda poeticky ryzí,
A srdce, ježto myslí na milenku,
Se nemůž’ nikdy starať... o pálenku!