Na stráni pne se mohyla,
A vedle slavík stůně;
Kéž’s mne, ty tichá mohylo,
Ukryla v svojím lůně!
Ty v divém žalu dumně sníš
O slávě uplynulé:
A já tu truchlím v bolu již
Pro ráje zahynulé!
Ty tichá, pustá mohylo,
Povídej věsti svoje,
A šepotem svým těchy dej
A utiš v srdci boje!
Ač mrtvým hrobem zdáš se býť,
Tvé lůno mrtvé v temně:
Ty souvěrně přec hovořiť
Znáš v bolném lkání ke mně!
Ta libokvětná pažiť tvá,
Ta mnohou jizvu skrývá,
Ač měkký s jara zefýrek
Nad tebou vždy zavívá:
I moje srdce hlubý bol
Rozrývá jako tobě:
Ač úsměv v líci hraje spol,
Však tož jenom – po hrobě!