A on klesne k smrti loži,
Jako smysly pominutý –
V bolu hlavou v lože ryje,
V slzí proudech rozplynutý.
„Neumírej!“ volá stále;
Ze všech hájů zní to v echu.
„Neumírej!“ v síních zní to
Jako v srdcelomném vzdechu.
Avšak ona mrtva leží,
Sladká náruč pěvce jímá,
Až i chladné lokte sklesnou,
Věčný sen i tělo dřímá.
Tu jak ve snách těžkých pěvec
Pomalu se z lože vzchopí –
Zlíbá srdce svého ženu,
Slzami ji celou skropí.
A pak ještě na shledanou
S ní se loučí bez úlevy –
Odchází – kam krok jej nese,
Ve snách trudných on to neví!