Co dlouhých slov je zapotřebí asi,
Kde mluví srdce nejvřelejší tluk?
Kde v bytostech dvou mění na souhlasy
Se každé hnutí nejmilejších muk?
Ta splynou náhle všecky, všecky časy
V okamžik jediný tak blahý, šťastný,
Že srdce rádo zabudne ruch vlastní,
Že duše jedním proudem v sebe splynou
A v sobě promění se na jedinou;
Tu celé světy z vidění též zmizí,
Blaženosť nebes přestane býť cizí!...